1973
Autor: Stanislav Picek, Sochařská spolupráce: Vojtěch Pařík.
Za Husákova tzv.“konsolidačního režimu“ byla po sovětské okupaci vyhlášena soutěž na Památník válečným obětem na místě zbouraného Stalinova pomníku. Většina soutěžících řešila své návrhy v souladu s politickým kurzem. Ač to zní dnes možná poněkud pateticky, měl jsem tenkrát potřebu se soutěže zúčastnit „za svoji generaci“ jakýmsi protest-projektem, který by řešil daný prostor nejen s ohledem na pražské panorama, ale současně spojil komunikačně dolní město s náhorní plošinou Letné.
Hledal jsem abstraktní (tehdejší politice nepoplatnou) formu. Z nástupního prostoru na konci Čechova mostu (v situaci označeno č.1) jsem do rozdvojené hmoty zasadil eskalátor, ústící na rozptylné ploše na horní hraně svahu (3). Abychom nějak ideologicky obstáli a nebyli vyloučeni okamžitě, vymysleli jsme si zakončení rozštěpenou hmotou, kterou jsme nazvali „rozvíjející se bojový šik“. Obě křídla měla být na straně odvrácené od Prahy pojednána abstraktním, dynamicky „ bitevně bouřícím“ reliéfem. Ten zpracoval ve skice sochař Vojtěch Pařík. Na rozptylnou plochu (3) pak navazovaly kaskádovité vodní plochy (6), rozlévající se jednak směrem k Letné, jednak směrem ke Špejcharu, kde ústily do navrhovaného atria budovy Národní galerie (7). ( Projekt novostavby NG jsme krátce před tím vypracovali na žádost tehdejšího ředitele NG, Dr Kotalíka společně s arch. Zdenou Novákovou a arch. Stanislavem Švecem). Rozvírající se křídla památníku jsou podpořena stromořadím (11). Číslem 8 je v situačním plánu označena nízká zeleň, číslem 9 anglický trávník a číslem 10 podzemní garáže (k jejichž realizaci dochází až v současné době).